Keď Československo začalo vyháňať a vysídľovať Nemcov, bolo nútené presídľovanie v Európe už pomerne bežným politickým nástrojom. Medzi rokmi 1938 a 1950 bolo v Európe presídlených asi 35 miliónov ľudí.
Po atentáte na Reinharda Heydricha (v máji 1942) hrozil Hitler českej protektorátnej vláde vysídlením niekoľkých miliónov Čechov a presídlením dvoch až troch miliónov Nemcov na vyprázdnené územia, teda ďalekosiahlou germanizáciou Čiech a Moravy.Bezuzdnosť nacistického teroru behom vojny odstránila všetky zábrany tých českých politikov, ktorí chceli uplatniť princíp kolektívnej viny a vyhnať všetkých Nemcov z Československa.
S vysídľovaním sa začalo ihneď po konci vojny, teda dlho predtým, ako to oficiálne schválila medzinárodná dohoda na Postupimskej konferencii v auguste 1945. Dovtedy vyhnali asi 800 000 Nemcov násilným a tak neorganizovaným spôsobom, že hromadne umierali hlavne deti a starší ľudia. Divoké vyháňanie nebolo celkom spontánne a iniciované zdola. Časť vedúcich politikov o ňom vedela. Prezident Edvard Beneš, Prokop Drtina (minister spravodlivosti 1946-48) a ďalší ho podnecovali plamennými vnútrostraníckymi prejavmi.
Setrvání a odchody
Z více než 3 000 000 německých občanů bývalého Československa, kteří zde žili na konci války, mohlo nebo muselo zůstat zhruba 240 000 osob. Do července 1947 emigrovalo 96 000 komunistů a antifašistů.
Někteří museli zůstat, protože byli nepostradatelní pro obnovující se průmysl. Antifašisté loajální k Československému státu směli zůstat a získali státní občanství. Ale brzy se objevily různé kategorie „antifašistů“. Komunisté měli vysoké šance zůstat, naopak členové Německé sociálně demokratické strany (DSAP), zejména v případě, že neuměli česky, povolení k pobytu nedostali. Movitým skupinám často nebylo dáno občanství i přesto, že byli prokazatelně pronásledováni nacistickým režimem. Kdo se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k německé národnosti, což nevypovídalo nic o loajalitě k Československu, měl horší šance.
Židům, kteří pod nacisty trpěli nejvíce, byly návrat a obnovení jejich existence ztíženy tak, že se většina z nich rozhodla emigrovat. Proti majetným „buržoazním“ Židům začali vést komunističtí politici (jako Václav Kopecký, pozdější komunistický ministr informací) antisemitskou kampaň.
Viacerí rakúski pamätníci v tomto projekte či ich príbuzní sa zúčastnili tzv. Brnenského pochodu smrti. 30 mája vyhnali z mesta 26 000 ľudí, teda polovicu bývalého nemeckého obyvateľstva. Počet obetí dodnes presne nevyčíslili, s istotou je doložených 2000 mŕtvych, odhady dosahujú 5000.
Zároveň s divokým odsunom sa zaviedol zložitý systém asi 2000 pracovných a zberných táborov. To určilo osud mnohých Nemcov – zvlášť mužov a práceschopných obyvateľov – a udržiavalo ľudí v strachu.
Transporty 2,2 miliónov regulérnych (podľa Postupimskej konferencie) vysídlencov smerovali do západného a v menšej miere do východného Nemecka. Do Rakúska šli predovšetkým obete divokého odsunu alebo ľudia, ktorí mohli v Československu zostať a následne sa z dôvodu diskriminácie, hroziaceho núteného presídlenia v rámci krajiny alebo po komunistickom prevrate vo februári 1948 rozhodli odísť.
