Pod titulem projektu „Bringing Together Divided Memory“ jsme spojili historické pohledy na téma „Nacionální socialismus a vyhnání“ z České republiky, Slovenska a Rakouska do společného středoevropského příběhu. Projekt se skládá z biografických video-rozhovorů, spojuje vyprávění a vzpomínky v trojjazyčný popis tohoto období, a tak dekonstruuje narativy omezených národních příběhů. Projekt se zaměřuje na časový úsek pozdních 30. let, zachytitelný v současnosti metodou orální historie – tedy na rostoucí národnostní napětí a „Sudetoněmeckou krizi“ jakožto počátek nacionálněsocialistického rozbití československého státu –, na druhou světovou válku, na vysídlení „Němců“ z Československa v letech 1945/1946 a konečně uzavření železné opony po převzetí moci komunisty v únoru 1948. Dozvuky těchto událostí a vzpomínky účastníků sahají až do současnosti.
Respondenty jsme hledali především dotazy v sociálních médiích nebo přes profesní a soukromé mailing-listy. Tímto způsobem bylo možné nalézt mnoho lidí, s nimiž o této historické zkušenosti ještě nebyl veden rozhovor. Rešerše přes instituce jako je Svaz vyhnanců má oproti tomu nevýhodu, že zprostředkují častěji „ověřené“ respondenty, kteří se řídí v mnohem větší míře určitým kolektivním narativem, jenž se v instituci během desetiletí vytvořil.
Zvláštním kritériem při rešerši – v souladu s transnacionálním charakterem projektu – byla komplexnost biografií, které odporovaly národním Buď-Anebo: biografie lidí z česko-německých nebo slovensko(-maďarsko)-německých smíšených rodin, biografie vícejazyčně vyrůstajících lidí, biografie primárně německy mluvících Židů, kteří byli pronásledování nacisty a – pokud přežili – byli po roce 1945 zase často diskriminováni kvůli své německojazyčnosti, biografie jiných německojazyčných odpůrců nacismu atd. Výrazně „národně“ utvářené příběhy našly v projektu také své místo – jako svědectví o vlastním někdejším přesvědčení nebo víceméně nepřerušené historicky zaujaté pozice až do současnosti.
V rámci celého projektu jsme se snažili o co největší rozmanitost perspektiv historicko-biografické zkušenosti, abychom poukázali na kognitivní možnosti a schopnosti jednat, jimiž lidé disponovali v průběhu historie, i za totalitních nebo válečných poměrů i ve své biograficky-historické reflexi. Obecněji formulováno se zde tak rýsuje – jakožto mimořádný potenciál orální historie – rozmanitost mikrohistorie ve vztahu k politické makrohistorii.
Historický úvod
Při svém vzniku v roce 1918/1919 převzalo Československo etnickou rozmanitost rozpadnuvší se podunajské monarchie. Roku 1921 bylo sečteno 8,8 milionu Čechů a Slováků, 3,2 milionu Němců, 0,7 milionu Maďarů, půl milionu podkarpatských Rusínů, téměř 200 000 Židů, 100 000 Poláků a několik dalších menších skupin.
Koncepce státu kolísala mezi mnohonárodnostním státem po vzoru Švýcarska a národním státem, v němž žily „národnostní menšiny“ vedle československého „státotvorného národa“. I když se prosadila forma národního státu, bylo Československo funkční parlamentní demokracií se stejnými občanskými právy pro všechny obyvatele a s dalekosáhlými právy pro menšiny. Chybělo však plnohodnotné zrovnoprávnění stejně jako politicky rovné zacházení se všemi regiony ze strany centralistické pražské vlády.
Stejně jako mnoho států střední Evropy meziválečné doby trpělo i Československo napětím mezi národnostními a jazykovými skupinami, přičemž toto napětí zůstávalo únosné, dokud se odehrávalo v demokratickém rámci. Národní agitace podněcovala, především v mnohojazyčných městech, také pozitivní soutěživost při zakládání kulturních a vzdělávacích institucí.
Hospodářská krize 30. let se v průmyslu převážně německy mluvícího pohraničí státu projevila mnohem výrazněji než ve vnitrozemí. Mezi Němci bylo v roce 1936 třikrát více nezaměstnaných než mezi Čechy. Centrální československá vláda se příliš nesnažila tento rozdíl vyrovnat, což posilovalo separatistickou Sudetoněmeckou stranu (Sudentendeutsche Partei, SdP) v čele s Konradem Henleinem a oslabovalo německé „aktivisticky“ (na spolupráci v rámci československého státu) zaměřené politické strany. V parlamentních volbách 1935 se stala SdP s 68 % nejsilnější stranou v pohraničí. SdP se stále silněji orientovala na NSDAP, byla z Německa finančně podporována a vyvíjela stále vyšší tlak na německojazyčné obyvatele pohraničí. Zejména v reakci na „anšlus“ (připojení) Rakouska k Německé říši v březnu 1938 se stále větší část Němců žijících v pohraničí odkláněla od spolupráce s československým státem a občanské strany se připojily k separatismu. Když získala SdP v květnu 1938 za mohutných hrozeb obyvatelstvu v komunálních volbách v pohraničí 90 % hlasů, byla plně „zglajchšaltována“ s NSDAP a její totalitární, rasistickou a expanzivní politikou a plánovitě odmítala veškeré ústupky pražské vlády.
Při mnichovské dohodě v září 1938 odsouhlasily nejvlivnější evropské státy své doby - Francie, Anglie a Itálie – bez účasti československých zástupců – připojení německojazyčného pohraničí k Německé říši. Ač měla dohoda posloužit evropskému míru, vydala Československo napospas národněsocialistické expanzivní politice a vedla o půl roku později k úplnému zničení státu. Hitler anektoval zbylá česká území jako „Protektorát Čechy a Morava“. Slovensko se oddělilo jako samostatný fašistický stát existující z Hitlerovy milosti.
Edvard Beneš zřídil v Londýně československou exilovou vládu, která pracovala po celou dobu národního socialismu na budoucí obnově státu. Po zkušenosti z let 1938/39 plánoval Beneš od počátku oslabení německého vlivu v budoucím státu, přičemž kvantitativní redukce téměř 3,5 milionu Němců v Československu se měla realizovat podle prvních plánů z velké části odstoupením území. V průběhu války a s přibývajícím roztrpčením nad nacionálněsocialistickou hrůzovládou se proměňovalo zrušení Mnichovské dohody stále více směrem k úplnému vyhnání bez odstoupení území. Beneš pro to nacházel ne naprostou, ale rostoucí podporu spojenců, nejvýrazněji ze strany Sovětského svazu. Fakt, že se národně-občanský politik Beneš opřel pro budoucí vyhnání právě o tento mocenský faktor, přispělo k jeho vlastnímu pádu a ke komunistickému státnímu převratu v únoru 1948.
Vyhnání a vysídlení německojazyčného obyvatelstva probíhalo ve dvou etapách:
1. v „divokém“, nicméně politicky organizovaném vyhnání asi 800 000 „Němců“ bezprostředně po válce, které si vyžádalo tisíce mrtvých;
2. ve vysídlení asi 2,2 milionu lidí schváleném Postupimskou konferencí v srpnu 1945.
240 000 „Němců“ zůstalo v Československu; velká část z nich později v několika fázích (do 1948 a 1968) emigrovala.
Na Slovensku probíhal celý tento úsek dějin značně odlišně. Slovenští Němci („Karpatští Němci“) představovali kvantitativně mnohem slabší skupinu než čeští, moravští a slezští Němci. Neexistovalo žádné souvisle německy osídlené pohraničí. Většina Němců žila v multietnickém městě Bratislavě a na dvou jazykových ostrovech ve Spiši a v Hauerlandu, jejichž obyvatelstvo bylo rovněž jazykově, etnicky a nábožensky silně smíšené.
V tomto nezávislém klerikálně-fašistickém státu založeném v roce 1939 bylo soužití Němců a Slováků zprvu nerušené. Češi museli částečně zemi opustit. Židé byli radikálně pronásledováni, deportováni a vražděni v německých vyhlazovacích táborech.
Teprve při Slovenském národním povstání v roce 1944 se zdvihl ze strany místních i zahraničních partyzánských hnutí masivní odboj proti fašistickému režimu a jeho nacionálněsocialisticky orientované politice – a s tím také násilí vůči německojazyčným obcím. Národní povstání, ke kterému se kromě partyzánů připojila také značná část slovenské armády, mělo otevřít zemi blížící se sovětské frontě a následně přivodit politický převrat. Povstání ztroskotalo a bylo německou armádou, která páchala zločiny i na slovenském civilním obyvatelstvu, krvavě potlačeno. Pro německojazyčné civilní obyvatelstvo, které bylo mnohem méně národně orientované než Němci z českých zemí, se zhoršily životní podmínky. Po národním povstání a vzhledem k blížící se sovětské frontě začala evakuace německojazyčného obyvatelstva ze Spiše na východním Slovensku a méně systematicky z Hauerlandu. Z Bratislavy lidé prchali. Část obyvatel se po skončení války vrátila zpět a mohla se zde opět usadit. Vyhnání „Němců“ bylo ve slovenské části obnoveného československého státu méně systematické než v Česku, a zůstaly tam tak zachovány malé části tradičního německého osídlení. Maďaři a Romové byli ve velké míře přesídleni do vylidněných Sudet.
