Vyhnaným i zůstavším Němcům v paměti nejvíce utkvěl šok, který prožili, když byli vyhozeni z vlastního domu, ve kterém museli zanechat praktický veškerý svůj majetek.
Politické rozhodnutí, které učinilo z několikamilionové skupiny obyvatel více méně lovnou zvěř, probudilo u určité části většinové společnosti chuť rabovat, jiná její část však zůstala vůči „vyvrhelům“ solidární a to i ve věcech majetkových.I přes svůj zákonný podklad, zanechalo radikální vyvlastnění Němců u československého obyvatelstva přetrvávající nevoli, která se místy dostávala i na povrch: Jako strach z návratu původních majitelů, kteří by mohli jednou chtít zpět to, co jim kdysi patřilo. V inzerci bylo například možno najít atribut „žádný konfiskát“, který měl zvyšovat cenu dané nemovitosti.
Klíčem k porozumění mezi Čechy a Slováky na jedné straně a vyhnanci na straně druhé je pochopení rozdílu mezi materiálními nároky (jichž se Německý landsmanšaft v roce 2015 oficiálně zřekl) a emocionálním a psychickým poutem k domovu z dětství. A toto pouto může přetrvat dlouhá léta, i když je bývalý domov již nedosažitelný. Mnohem důležitější je, že bývalé vlastnictví je udržováno a ctěno novými majiteli. Zanedbávání a špatné zacházení jsou však vnímány jako bolestné a smutné – nebo přispívají k odcizení bývalé vlasti.
